Rozhovor Veroniky Balson s Tomášem Sukem, předsedou Nihonto Kenkyukai (日本刀研究会).
Veronika: „Tomáši, je to víc než rok, co jsme se poprvé viděli na Festivalu japonské kultury a Výstavě bonsají v Praze, v Botanické zahradě. Byly jsme tam spolu s Alenou s našimi kimony a ty spolu s kolegy z Nihonto Kenkyukai (日本刀研究会), tedy společnosti, která se věnuje studiu japonského meče. Tuším, že tehdy si tam vedl přednášku na téma Ženy a japonská zbraně. Nikdy jsem se tě ale ještě nezeptala…vybavuješ si, kdy jsi poprvé držel v ruce svůj první japonský meč? Můžeš nám tu situaci trošku přiblížit? Jaký to byl pro tebe pocit a kdy a kde to bylo?“
Tomáš: „Originální japonský meč jsem poprvé v rukou držel na přednášce pana Hotovce (který je jedním z lidí, kteří do ČR přinesli kendo (剣道) a iaido (居合道). Bylo to několik let poté, co jsem sám začal cvičit iaido, někdy kolem roku 2011. Samozřejmě jsem v té době znal či vlastnil různé repliky či meče na cvičení iaido. Na samotné přednášce promlouval pan Hotovec o své cestě, která s řečeným mečem úzce souvisí. Velmi se mi líbilo, jak o meči hovoří a jakou úctu k němu (a k tomu, co symbolizuje) má. V daný okamžik jsem cítil takovou až posvátnou úctu k danému předmětu. To si myslím, že má stejně naprostá většina lidí, kteří si uvědomí, že drží v rukou kus historie a jeden ze symbolů japonské kultury.“
Veronika: „Jaké jsou hlavní rozdíly mezi různými typy japonských mečů?“ Tomáš: „Existují i jiné japonské meče než ty klasické, které známe, tedy katana, wakizashi, tanto? Japonské meče můžeme dělit podle celé řady kritérií. Například pomocí historických období reflektujících jejich vývoj, podle délky, tvaru, stylu příslušenství, vnitřní materiálové konstrukce ale také dle použití. Pokud se bavíme o termínu nihonto (日本刀), tak sem patří více japonských chladných zbraní než jen ty tři “délkové” třídy uvedené výše. Pod tento termín spadají například japonská kopí yari (槍), dřevcové zbraně připomínající evropskou kůsu naginata (薙刀) nebo také rovný meč typu tsurugi (剣), který je v pozdějších obdobích japonských dějin především spojován s duchovnem. Já moc rád vysvětluji japonské meče dle použití s vazbou na danou dobu, jelikož je to daleko pestřejší a z mého pohledu i přesnější než například zažité dělení dle délky. Jako příklad nám může sloužit čepel dlouhá třeba 58 cm, obecně bychom ji označili za wakizashi (脇差), ačkoli je velmi pravděpodobné, že šlo o primární meč (kdežto wakizashi sloužila samurajům jako “sekundární meč” nebo pro boj v interiéru). Někdy se takové meče nazývají chiisa-gatana (小サ刀, prostě malá katana), ale pokud se spíš jednalo o sekundární zbraň, která je zrovna trochu přerostlá, pak bychom mohli říci, že jde o o-wakizashi (大脇差, velkou wakizashi). Na druhou stranu, pokud by se jednalo o starší čepel (rané či střední období koto (古刀)) s jistými prvky, pak by mohlo jít i o kodachi (小太刀, což byla doprovodná zbraň k dlouhému meči tachi 太刀). Nabízí se také otázka, zda je meč v plném tvaru, nebo zda byl zkrácen. Prakticky je zařazení meče poněkud složitější, než jak může vypadat, pokud se držíme jen jeho délky. Ale o to je to zábavnější.“
Veronika: „Jakým způsobem se rozeznává pravost a kvalita japonského meče? Na co konkrétně by si měli zájemci dávat pozor, pokud si chtějí koupit originál?“
Tomáš: „To je opravdu složité. První, co je třeba pochopit, že nihonto (日本刀) je termín, který jasně stanovuje, co je a co není japonský meč. Ve své nejpřesnější definici musí jít o meč vyrobený tradičními postupy, z tradičního materiálu, japonským licencovaným kovářem (v současnosti) a v Japonsku - vždyť to přeci je JAPONSKÝ meč. Taková definice staví celou řadu technologicky věrných mečů do pozice replik, což může být poněkud nevhodné. Nicméně pokud bychom se bavili o trochu benevolentnější definici, pak nám se mohou spadnout i meče vykované tradičními postupy (zahrnující například použití správného zdrojového materiálu, kovářského svařování (překládání), parciálního kalení a celkové dodržení jistých geometrických podmínek meče…). Poznat levnější repliku či strojově vyráběné repliky, případně falza, není pro pokročilého studenta problém. Nejjednodušší je se podívat na nějaký konkrétní detail, japonské řemeslo je velmi kvalitní a nedokonalosti nejsou příliš tolerovány. Součástka může být jednoduchá a účelná, ale s největší pravděpodobností nebude nikdy u originálu “odfláknutá”. Naopak poznat originál dle přísnější definice oproti ručně kovanému meči odborníkem (například nejaponským mečířem, který se na nihonto zaměřuje) je opravdu náročný úkol. U starých čepelí nám dobře poslouží opotřebení, patina a další známky historie předmětu. U současné umělecké produkce je to složité a vyžaduje to hluboký vhled do problematiky.“
Veronika: „Vím, že tvoje znalost, co se historie japonských mečů i mečířů týče, je velmi rozsáhlá a hluboká. Co je to, co tě i po letech na těchto mečích nepřestává fascinovat?
Čeho si na japonském meči osobně ceníš nejvíce?.“
Tomáš: „Japonský meč je neuvěřitelně komplexní předmět. Zastupuje mistrovské zvládnutí hned několika náročných řemesel, byl vynikající zbraní dělanou na soudobý styl boje, je krásný z uměleckého hlediska, samozřejmě je také neuvěřitelně důležitým historickým artefaktem, který nám umožňuje nahlédnout do japonské minulosti a kultury. Pro mě je ale nejdůležitější právě jeho kulturní či možná i psychologický význam. Je to symbol celé tradiční japonské kultury, symbol samurajů a bushido (武士道, ač spíše těch idealizovaných, jak byli vykreslení v období Edo).Baví mě snažit se prohlédnout přes hmotu meče a dozvědět se o něm co nejvíce, jak asi vypadal původně? Kdo ho vykoval a za jakým účelem? Kdo všechno ho za ta staletí vlastnil? Vzhledem k tomu, jak rozsáhlé a složité je téma nihonto, tak je řekl bych až zdravé se po dosažení nějakých znalostí specializovat. Protože se pak můžete dostat k zajímavým detailům a opravdu se v dané problematice vyznat. Lidí, kteří jsou schopni studovat meč opravdu komplexně, je velmi málo. Je to opravdu náročné. No a právě moje “specializace” bude asi ten kulturní význam.“
Veronika: „Máš ve své sbírce jistě velmi zajímavé a hodnotné kousky, které tři z nich máš nejraději a proč tomu tak je? Můžeš nám ukázat fotografie?.“
Tomáš: „Něco málo jsem za ty roky nastřádal. Občas se až divím, že mi to u mojí ženy prochází . Velmi si cením například svého jumonji tsugi yari (十文字月槍) od mistra Tomoshigeho z provincie Kaga. Ze sbírky tsub mám rád několik starších prací tradice Yamakichibei. Jde o styl, který se poměrně vymyká standardům. Jsou velmi plastické a působí přírodním dojmem, zároveň jsou však velmi kvalitně kovářsky zpracovány z vynikajícího železa. Mám jich několik, ale pravá Yamakichibei tsuba bude z nich asi jen jedna. Ostatní jsou velmi zdařilé kopie z pozdního období Edo. Asi to nejsou nejcennější kusy, které mám možnost dočasně opečovávat, ale tyhle jsou mi opravdu blízké.“
Badatelská návštěva členů NK v Moravské galerii v Brně a Tsuby z tradice Yamakichibei a příbuzné
Veronika: „Je něco konkrétního, co by sis přál předat dál, třeba i mladší generaci, která s touto cestou meče a bojovníka nemá ještě tolik zkušeností?.“
Tomáš: „Jak už jsem zmínil výše, japonský meč je opravdu komplexní. Lze ho studovat tisícem a jedním způsobem. Většina lidí se prakticky spokojí se základním vhledem, který po pravdě dnes lze velmi snadno získat pomocí různých videí nebo specializovaných webových stránek. Jen je třeba dát si pozor na výběr zdrojů. Pokud člověk po tomto seznámení zjistí, že jej to baví a naplňuje, pak je vhodná doba, aby se podíval po možnosti jak studovat více do hloubky. Z hlediska té praktické stránky, teď myslím japonského šermu, je v ČR několik skvělých stylů šermu a mnoho dojo, která jsou otevřena zájemcům. Obecně si myslím, že je asi v dnešní době nejdůležitější, aby to člověka bavilo, jen tak se u toho dá vydržet celý život a jít opravdu “po cestě”. No a proto, aby to člověka bavilo, je zas opravdu důležité, aby si žák se svým učitelem v lidské úrovni rozuměli. Těžko můžeme přijmout za učitele a průvodce někoho, komu nevěříme, nebo s ním v důležitých otázkách (i mimo dojo) nesouhlasíme. Já měl velké štěstí, že jsem takových skvělých lidí potkal hned několik a mohl od nich čerpat znalosti i zkušenosti a zároveň mě to velmi bavilo a stále baví. Pokud by se někdo rozhodl studovat meč v té více teoretické rovině, pak je tu samozřejmě Nihonto Kenkyukai. Snažíme se společně posouvat a vzdělávat a celkem pěkně to funguje. Pro lidi, kteří by chtěli japonskému meči opravdu hluboce rozumět, bude asi nejtěžší období okolo 2 let od začátku intenzivnějšího studia. Protože základy se pochytí poměrně rychle, ale pak přijde nutnost osvojit si opravdu hodně termínů a pochopit souvislosti, což může být ta nudná část. Další takové prubířské období nastává, když se člověk učí “číst meč”. To znamená, že má před sebou neznámou čepel a snaží se ji popsat a z toho, co vidí, vyvodit nějaké závěry. V té nejvyšší úrovni bychom se bavili o zařazení meče k dané mečířské tradici (případně konkrétnímu kováři), dataci čepele, ale také k zjištění toho, co daná čepel asi vše prožila (Byla použitá v boji? Jak často? Byla zkrácená a proč? Kdo ji vlastnil a jak ji asi používal?...). Tady už je potřeba mít nejen vytrénované oko, ale i ohromné znalosti a reálně i velkou knihovnu plnou odborné literatury. V téhle úrovni je jen málo lidí a naprostá většina z nich samozřejmě v Japonsku - já za sebe mohu prohlásit, že do této nejvyšší skupiny odborníků nepatřím a myslím si, že toho ani nedosáhnu v budoucnu. To ale není důvod k tomu, abychom nestudovali, možná právě naopak. Nakonec člověk má možnost se v tomto širokém téma specializovat, a pak se prací a úsilím může i Evropan stát autoritou v dané užší specializaci. Pokud to člověka baví, pak to jde samo a po letech se výsledky vždy dostaví. Takže asi bych vzkázal, že hlavní je se nenechat odradit nějakými počátečními obtížemi či neúspěchy, pokud vytrváte a budete to dělat srdcem (s radostí a rádi), pak se určitě vypracujete. Takže se asi budu těšit v budoucnu na setkání na nějakém semináři, přednášce či konferenci.“
—
Více o Tomášovi Sukovi
„V profesním životě učitel na FSv ČVUT oboru Geodézie. V soukromém životě především táta dvou malých zvídavých dcerek. Již v průběhu dospívání se stala celoživotním koníčkem časově hraničícím s druhým zaměstnáním japonská tradiční kultura. Hlavním předmětem zájmu jsou japonské meče (samurajská kultura) a čajový obřad. Od roku 2012 člen Společnosti pro studium japonského meče (Nihonto Kenkyukai), nyní jeho předsedou. Kromě teoretického zájmu o meče se aktivně věnuje japonskému šermu (držitel 4. danu iaido, a 1. danu Nakagawa ryu battojutsu). V oblasti čaje a čajové kultury se věnuje mnoho let pořádání menších setkání zaměřených na tematické degustování kvalitních čajů, dále pořádal přednášky o tradiční japonské keramice a několik let se nepravidelně věnoval studiu čajového obřadu. Z větší sbírky japonského náčiní vyvstala postupně potřeba opravovat poškozené předměty, a tak se stal amatérským restaurátorem keramiky tradiční metodou kintsugi (金継).“
—
Více o organizaci NIHONTO KENKYUKAI (日本刀研究会).
Společnost pro studium japonského meče. Je odbornou sekcí Česko-Japonské společnosti a začala své aktivity v roce 1996 s cílem vytvořit pro opravdové zájemce prostor ke vzájemnému setkávání, diskusím a společnému studiu. Dalším důležitým úkolem bylo vytvořit komunikační kanál pro přísun kvalitních informací o japonském meči všem členům, ale také širší veřejnosti. Mezi její cíle patří především: Naučit se chápat a chránit japonské meče. Studovat japonské meče nejen z hlediska technologického a uměleckého, ale vidět meč v širokém kontextu japonské kultury, historie a symboliky. Navázat přímé kontakty s předními odborníky, zejména v Japonsku.
—
Poznámka: Na článku a jeho korektuře se spolupodílet Šimon Šťastný. Šimon je nadšenec pro japonskou kulturu, zvyky a tradice. Vystudoval japonskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na blogu přináší vhled do japonských reálií, mentality Japonců a specifik jejich tradičního odívání i života.
Comments